K vidění v okolí

Berounka

Berounka u Čechova mlýna pod Čilou

Tok řeky Berounky začíná soutokem řeky Mže a Radbuzy v Plzni v nadmořské výšce 300,99 m n.m. a končí po 139,45 km soutokem s Vltavou v Praze-Lahovicích v nadmořské výšce 188,91 m n.m. Plocha povodí činí 8854,22 km2.
Název toku prodělal postupem času významné změny. Původní název toku zněl Mže. Od 17. století je odvozován od berounského panství název Berounka pro dolní tok řeky, v 18. století postupně i pro střední tok (počátek na soutoku s Rakovnickým potokem, poté se Střelou a nakonec od soutoku s Úslavou). Mimo názvu Berounka, se místně užívalo i názvů Cidlina či Černá voda.
Průměrný roční stav na hlásném profilu Plzeň-Bílá Hora činí 151 cm a průtok 20 m3/s. Průtok stoleté vody činí 790 m3/s a maximum stavu bylo dosaženo 13.8.2002, kdy hladina řeka kulminovala na úrovni 799 cm.
Aktuální stav toku v Plzni-Bílé Hoře (ČHMÚ)

Skryjská jezírka

Skryjská jezírka

Ukaž na mapě

Přírodní rezervace Skryjská jezírka je tvořena zářezem Zbirožského potoka do skalního masivu tvořeného šedými dacity – svrchnokambrickými vulkanickými horninami křivoklátsko-rokycanského pásma, na východě pak tvoří masiv tufy a v jihozápadní a severní části pak vystupují i prachovité a jílovité břidlice jineckého souvrství středního kambria obsahující četné zkameněliny.
Zbirožský potok přitéká k masivu z jihu údolím mezi vrchem Dubinky (488,9 m n.m.) na východní straně se strmým svahem a balvanovitými suťovými poli a vrchem Čihátko (384,1 m n.m.). Před nejužším místem průrvy, které tvoří tzv. Skryjský vodopád, se potok stáčí vpravo k severovýchodu a protíná první úzkou průrvu kaskádovitě vyplněnou balvany. Za první průrvou se po cca 25 metrech rozprostírá po pravé straně toku malá plošina mezi skalami a potok se otáčí o 90° vlevo k severozápadu a padá v podobě již zmiňovaného tzv. Skryjského vodopádu cca 1 či 1,5 metru do jezírka. Soustava jezírek vznikla přirozeným přehrazením toku při rozsáhlé povodni vydatných dešťů roku 1872. První jezírko ve směru toku pod vodopádem (horní) se nachází mezi skalními stěnami a po cca 20 metrech se protnutý skalní masiv rozestupuje do přístupného údolí (turistický rozcestník na levém břehu, stejně tak jako modrá turistická stezka, která překonává masiv samostatným zářezem vlevo od soutěsky potoka). Jezírko je přibližně 30 metrů dlouhé a směrem od vodopádu se postupně rozšiřuje až na cca 10 metrů šíře v místě současného přemostění lávkou na betonových pilířích (cokoliv jiného vždy odnesla voda). Druhé, přibližně stejně velké jezírko se rozprostíralo bezprostředně pod prvním. V současné době však jezírko vlivem eroze přirozeného přehrazení toku po povodni zvolna splývá s širokým tokem potoka a vyplňuje jej tak prakticky v celé šíři (po pravém břehu vede blízko vodní hladině položená úzká modrá turistická stezka; při vyšším stavu vody může dojít k jejímu zaplavení). Po cca 50 metrech ustupuje i skalní masiv na pravém břehu (nad stezkou) a údolí se otvírá v tzv. Petrův luh. Modrá turistická stezka poté uhýbá vpravo vzhůru do obce Skryje, rovně pokračuje pěšina vedoucí do širokého údolí směrem ke Slapnici.
Flóra přírodní rezervace je druhově velmi pestrá. Mezi typické zástupce patří habry, javory, jedle bělokoré, jilmy či tis červený, dále pak co se keřů týče líska obecná, rybíz alpínský, jalovec obecný, či jeřáb muk. Na dně údolí pak např. vraní oko čtyřlisté.
Rovněž flóra je ve zdejší lokalitě hojně rozšířena. Typickým je např. konipas horský, vzácnější pak ledňáček říční, někdy sem zavítá i čáp černý. Vodní svět pak obývají pstruzi obecní, vzácné vranky obecné či raci říční.

Týřov

Týřov z východu

Ukaž na mapě

Tento kdysi významný gotický hrad byl založen Václavem I. v 1. polovině 13. století (patrně kolem roku 1230). První písemná zmínka pochází z roku 1249 v souvislosti se zajetím kralevice Přemysla a jeho uvězněním na zdejším hradě. Ačkoliv byl tento hrad králem Václavem I. preferován, snad pro svou výhodnou polohu v centru královského hvozdu, po nástupu Přemysla Otakara II. (který byl na tomto hradě dříve vězněn) byl tento králem zcela pomíjen a tak zůstal prakticky nedokončen – již nebyla realizována stavba reprezentativního paláce a kaple v jihozápadní části horního hradu. Postupem času byl hrad několikrát zastaven a opět vykoupen. V návrhu zákoníku Maiestas Carolina byl hrad označen za podmínečně zcizitelný. Zkáza hradu byla započata v době jeho vlastnictví Heinrichem z Ensidle, kdy v roce 1524 dal panovník svolení k vykoupení hradu. Toto se několikrát podařilo odvrátit i za cenu zastavení některých statků. Dalším nemalým výdajem bylo vyplacení syna Jiřího ze zajetí. A tak nezbývalo prostředků na údržbu a další rozvoj hradu. Po smrti Heinricha jeho synové postupně rozprodávali majetek. Hrad však zůstal v nedílu a postupně chátral. Krátce před rokem 1600 bylo panství s již zříceninou hradu Týřov připojeno ke Křivoklátu. Úvahy na oživení přinesl nástup romantismu koncem 18. století. Fürstenberkové nechávají na konci 19. století zaměřit půdorys hradu, ovšem k vlastním úpravám již nedochází. Stejně tak se děje i v roce 1943. V 70. a 80. letech 20. století byl na hradě proveden důkladný archeologický průzkum. Avšak ani po jeho skončení nedošlo k žádné konzervaci. Proces destrukce se dále urychlil v 80. a 90. letech a vyústil v dnešní kritický stav.
Ze stavebního hlediska byl hrad postaven podle vzoru francouzských kastelů. Byl tvořen dolním hradem (východní část), jehož význam byl především hospodářský a horním hradem, jehož význam byl obytný a reprezentativní. Vstup do dolního hradu přibližně obdélníkovitého byl branou na východní straně. V rozích a ve středech delších stěn byly umístěny flankovací věže pro zlepšení obrany hradu. Horní hrad měl užší protáhlý tvar. Vstup byl zajištěn branou na západní straně dolního hradu. Hned vpravo za branou při severní straně se nacházel bergfrit – silně opevněná kruhová obranná věž. Na opačném (západním) konci horního hradu se nacházel donjon – velká čtverhranná obytná věž. Při severní stěně se pak nacházelo provozní zázemí. Na jižní straně byla plánována výstavba reprezentativního paláce a kaple, k čemuž však již nedošlo.
Vlastní zřícenina hradu je umístěna na pravém břehu Berounky na úzké porfyrové ostrožně obtékané na jihu v hlubokém údolí Úpořským potokem a na severu v mělčím údolí bezejmenným potokem lidově zvaným Cisterna. Historicky probíhala údolím Úpořského potoka jedna z větví zemské stezky a pod hradem překonávala brodem Berounku. Z této stezky se odpojovala přístupová cesta k hradu, která stoupala vpravo šikmo zářezem vzhůru před hrad.
Dnešní přístup k hradu je možný po žluté turistické trase od mostu přes Berounku (V Luhu) – vzdálenost 2 km.
Dříve Berounka protékala přímo u paty ostrožny, ovšem v 70. letech 19. století došlo k mohutné povodni, při níž potok Úpoř naplavil současnou louku pod hradem na pravé straně Berounky a její tok tak mírně od paty ostrožny odklonil.1442

Turistická známka číslo 1442.

Most přes Berounku

Silniční most přes BerounkuMost přes Berounku v Luhu pod Skryjemi je důležitou dopravní stavbou v této oblasti, neboť zabezpečuje severní dopravní napojení obce na silnici do Rakovníka. Most je tvořen jedním ocelovým nýtovaným obloukem s dolní mostovkou. Původně byl most vyroben v Ostravě – Vítkovicích během 2. světové války jako trojobloukový železniční most, který měl být dodán na Ukrajinu. Po válce však z dodávky sešlo a tak byla střední část tohoto mostu využita zde jako most silniční.
Ukaž na mapě

 

Základní parametry mostu

Číslo objektu 20122-1
Délka přemostění 108,6 m
Délka mostní konstrukce 110,8 m
Volná šířka 5,63 m
Šířka mezi obrubníky 5,29 m
Šířka chodníku (vlevo/vpravo) 1 m/1 m
Celková šířka 8,8 m
Volná výška 5,95 m
Výška mostu nad terénem 10,3 m
Stavební výška mostu 1,15 m
Rok výstavby 1948-1949
Zatížitelnost (normální/vyhrazená/výjimečná) 17/28/128 t

Jez pod Čilou a Elektroskanzen Čechův mlýn

Jez pod Čilou

Ukaž na mapě

133 metrů a 1,2 metrů vysoký jez pod obcí Čilá (nad pravým břehem Berounky před jezem) na říčním kilometru 77,40. Jez se nachází bezprostředně před ústím Zbirožského potoka do Berounky. Na levé straně jezu pod obcí Šlovice se nachází Čechův mlýn, jehož historie sahá do poloviny 16. století, první zmínka pak do roku 1549. Od 17. století byl mlýn včetně rybárny (dnes usedlost u Hornů ležící asi 300 metrů proti proudu) v držení různých šlechtických rodů (Lobkovicové, Černínové, Hrobčičtí, Nosticové). Roku 1780 prodal mlýn František Nostic mlynáři Ondřeji Karáskovi. Již čtyři roky poté stihla mlýn pohroma, kdy při velké vodě tragicky zahynula těhotná mlynářova žena Kateřina Karásková. V roce 1897 se do mlýna přiženil Václav Čech a tak mlýn získal jméno, které se užívá dodnes. Již na počátku 20. století nastal velký rozmach vodních elektráren (jednak díky dovozu levné mouky z Uher a Kanady, jednak dík rostoucí ceně uhlí a také díky dostupnosti nových moderních turbín). Povolení k instalaci malé vodní elektrárny bylo zaknihováno v roce 1911. V roce 1919 bylo demontováno mlýnské zařízení a převezeno do jiného mlýna. Místo něj instalovaná Francisova turbína vyrobená v ČKD o maximálním průtoku 6 m3/s a výkonu 145 koňských sil, získávala energii, jež byla využívána nejprve pro potřeby mlýna, poté i pro mlýn ve Slabcích. Jako jedna z prvních v Československu a jako první v okrese Rakovník začala tato vodní elektrárna napájet střídavým elektrickým proudem okolní rozvodnou síť a to mlýn ve Slabcích, na Slapnici, kamenolom Bílý kámen a osm okolních vesnic a chatových oblastí. Postupně byla doplněna druhá Francisova turbína (výkon 106 kW při 6 m3/s a spádu 2,3 m, výrobce opět ČKD) a v roce 1927 naftový motor (dvoudobý jednoválec Škoda s mazáním Bosch) s asynchronním generátorem Siemens (výkon 85 kW) pro případ nízkého stavu vody. V roce 1924 nejmladší syn Václava Čecha František absolvoval Vyšší elektrotechnickou školu v Praze u Františka Křižíka a v roce 1930 přebírá elektrárnu. V roce 1956 dochází k znárodnění elektrárny a její převzetí Středočeskými energetickými závody, které v roce 1967 ukončují provoz. Od roku 1967 objekt již ve vlastnictví MNV Hřebečníky postupně chátral. V roce 1989 je elektrárna v restituci vrácena zpět rodině Čechů a Ing. Petr Čech započal s obnovou provozu. Ke zprovoznění došlo v roce 1992. Povodeň v roce 2002 napáchala na celém objektu rozsáhlé několikamilionové škody. Po provedení nutných oprav (mj. výměna jedné turbiny za Kaplanovu) je malá vodní elektrárna od roku 2005 opět v provozu. Současný výkon malé vodní elektrárny je podle stavu vody 100 až 210 kW.

Web: http://www.elektroskanzen-slovice.cz/

Mlýn Slapnice

Mlýn Slapnice

Ukaž na mapě

Web: http://www.slapnice.cz/

Chatový tábor a restaurace Slapnice

Slapnice
Ukaž na mapě

Web: http://kempnaslapnici.cz/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *