Týřov a dvanáct zakletých panen

IMG_1574Když jsem nedávno poslouchal nové CD Démophobie Třetí poloha, zaujala mě skladba V Týřově, pojednávající o jisté pověsti či legendě pojící se se stejnojmenným hradem. A zaujala hned ze tří důvodů: K Týřovu mám osobní vztah, neboť je coby kamenem dohodil od chaty na Berounce, kde se tak rád vracím do náruče čisté matky přírody. Potom, jak se o Týřovu a jeho legendách doslechl Déma zabývající se svou tvorbou Plzní a Plzeňskem? A třetí důvod? Jak to, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. A tak jsem trochu pátral a víceméně uspokojivě si odpověděl na všechny otázky. Začnu od konce. V běžně dostupných pramenech o hradu Týřov se totiž o této legendě prakticky nic nepraví. Proto když jsem se pídil po historii hradu, tuto legendu jsem prostě minul, neboť patrně poprvé tuto legendu pod názvem Teyřov – Plzeňský synek dvanáct zakletých dívek na Teyřově publikoval Jaroslav Schiebl v 13. čísle Plzně v pověsti, legendě, tradici a škádlivce, které vyšlo již v roce 1934 (díky Haničce za zapůjčení). Zde byla pověst o Týřově zařazena do Pověstí plzeňského okolí a tak se tedy patrně dostala i do hledáčku Démy. Ovšem v souvislosti s Plzeňskem, nikoliv však Rakovnickem či Křivoklátskem, kde bych to logicky očekával.

A jelikož mám k tomuto tématu již zmiňovaný vztah, dovolím si zde tuto pověst v nezkrácené podobě předložit:

V roce 1648 sběhli jeden praporečník a jedenáct vojáků od svého vojska do křivoklátských lesů a na své bludné cestě dostali se až k hradu Teyřovu, který byl sice již opuštěný, ale vzdor tomu stále ještě dosti pevný. Vešli dovnitř, ale nikde neuslyšeli lidského hlasu, aniž se setkali s nějakou lidskou duší. V první komnatě, do níž vešli, nebyl žádný jiný nábytek, než velký stůl a dvanáct židlí kolem něho. Byli velice unaveni a usedli si tedy kolem. Tu spatřil praporečník pod stolem viseti malou trubku. Uchopil ji a zatroubil na ni. Sotva se ozvaly první zvuky, otázal se pojednou hlas neviditelné ženy: „Co je libo, pánové?“.

Poněvadž měli sběhové velký hlad, prosili o večeři, načež se hlas ozval: „Hned, pánové!“ a vzápětí byl stůl pokryt chutnými jídly a nápoji. Když se vojáci nasytili a napili, přáli si pustiti se do hry. Praporečník zatroubil a hlas se opět otázal, jako prve. Když řekli, že by rádi karty, opět řekla neviditelná: „Hned, pánové!“ a již ležely na stole karty a před každým z uprchlíků hromádka peněz. Když se hry nabažili, zatroubil opět praporečník a žádal za nocleh, načež mu hlas řekl, že ve vedlejší komnatě je připraveno dvanáct postelí. Ta nejkrásnější s nebesy prý je pro praporečníka.

Vojáci nemeškali, ulehli do postelí a záhy usnuli. Praporečník ale, jemuž byla celá ta věc trochu podivnou, nutil se, aby neusnul. Když nadešla půlnoc, uslyšel v komnatě šustot, jako když se někdo šoupavým krokem blíží. A tu již uzřel, že se k jeho posteli blížila bílá paní, kteří k němu ulehla a pravila: „Neboj se, nebude ti ublíženo!“ Nato mu vypravovala, že je vznešenou rytířskou dcerkou a s jedenácti družkami je v hradě zakletá. Jsou v rybky proměněny a musejí se zdržovati v hradní studni. Poněvadž on s jedenácti kamarády sem zabloudil, mohou prý ty zakleté dívky vysvoboditi, když zůstanou celý rok v hradu a po celou tuto dobu zdrží se žádosti po stycích se ženským pohlavím. Chyběti jim nebude ničeho, neboť kdykoli zatroubí na tu čarovnou trubku, vždy bude každé jich přání splněno. Pakliže se dle toho předpisu zachovají, stane se tento zámek jich majetkem, k tomu ohromné poklady a každý z nich dostane jednu vysvobozenou slečnu za ženu. On – praporečník – pak se stane manželem té rytířské slečny, která mi vše to vyprávěla. Uložila mu, aby to vše svým druhům pověděl a v příští noci jí odpověděl, jsou-li ochotni provésti dílo osvobození.

Když se ráno vojáci probudili, sdělil jim praporečník přání bílé paní a tu se všichni rozhodli, že chtějí přání zakletých dívek splniti. V následující noci praporečník bílé paní toto rozhodnutí sdělil, čímž jí způsobil velkou radost.

Tak žili ti vojáci tři čtvrti roku v zámku spokojeně a vesele. Panny ve studni už pomalu nabývaly opět lidské tvářnosti, až po kolena. Jedné noci však všicci vojáci mimo praporečníka porušili svůj slib zdrženlivosti. Praporečník se toho velice ulekl a bědoval, že slečny přijdou takto o své blízké vysvobození a on i vojáci o své štěstí.

Za následující noci opět přišla zakletá slečna, ale byla celá jako uhel černá. Naříkala, že zase ona a její družky musejí ještě dlouho trvati v zakletí a budou vysvobozeny, až zase jednou přijde společně dvanáct vojáků, kteří z vojska utekli. Ale dříví pro kolébky těchto nových osvoboditelů prý ještě roste v lese. Avšak vojáci prý musí hned následujícího dne hrad opustiti, jinak prý by byl každý z nich zabit dívkou, kterou měl vysvoboditi. Jen jemu, který se dle slibu zachoval, nic prý se nestane, ano bude ještě bohatě odměněn. Až odjede s vojáky z hradu má prý se sám navrátiti. Ona ho bude očekávati v chodbě u jedněch dveří a hodí před něho svazek klíčů. On musí dáti pozor na klíč, který budek němu obrácen. S tím nechť otevře dveře a z pokladů, které uvnitř nalezne, může si vzíti, co mu libo. Pak musí hoditi svazek klíčů před sebe a ze zámku odejíti.

Následujícího rána opustil praporečník pustý hrad Teyřov se zpronevěřilými vojáky. Když přišli do zámecké zahrady, pravil jim, že se musí od nich odloučiti a vrátiti se domů do Plzně, Až prý tam někdy přijdou, že ho najdou v nejlepší hospodě. Vojáci se na to rozešli na všecky strany, on však pospíšil si zpět do hradu, kde našel všecko, jak mu bylo předpověděno slečnou. S velkým bohatstvím vrátil se do svého rodiště Plzně. Tam si koupil nejlepší hospodu, oženil se s jedinou dcerou hostinského a žil s ní v lásce a spokojenosti.

Za několik roků nato přišlo k němu těch jedenáct vojáků, s nimiž byl na Teyřově. Všichni byli úplně zchudlí. Žádali na něm, aby s nimi šel na Teyřov a slíbili, že tentokráte dojista provedou vysvobození těch dvanácti dívek. Praporečník se sice houževnatě zdráhal odejíti ze svého spokojeného a šťastného živobytí. Mluvili do něho ale tak důtklivě, až konečně přece povolil a šel s nimi. Na Teyřově shledali však v první komnatě místo dvanácti, pouze jednu židli a na stole bylo než pro jednu osobu prostřeno. Praporečník zatroubil na trubku, kterou shledal visící na starém místě, načež se zase ozval hlas: „Co je libo, pane?“ Požádal o večeři a dostal za odpověď: „Hned pane?“ a již tu byla večeře, ale jen pro něho samotného. Když pak žádal karty, objevila se pouze pro něho samotného hromádka peněz.

Byla to špatná znamení. Přes to však setrvali vojáci na svém úmyslu, že zůstanou ve hradě. Když praporečník zatroubil o nocleh, oznámil mu, že jest pouze pro něho ve vedlejší velké komnatě ustláno. Praporečník ulehl do své postele a vojáci se uložili každý namísto, kde stávala jeho postel. O půl noci přišla černá slečna opět svým šoupavým krokem a položila se příčně na postel praporečníka, který opět úmyslně bděl, kdežto ostatní spali. Zakletá slečna mu prohlásila, že této noci musí všichni vojáci zemříti, jen jemu se ničeho nestane, Ba, až bude ráno z hradu odcházeti, může si odnésti druhý poklad, když učiní opět vše tak, jako po prvé. Praporečník přimlouval se za své soudruhy, ale slečna prohlásila, že jich smrt jest neodvratnou. Nato ho opustila a on okamžitě usnul. Když se ráno probudil, shledal všecky vojíny mrtvé, všichni měli hlavy uťaté a krev jich pokrývala celou podlahu. Hrůzou jat, spěchal praporečník odtud, vrátil se však, jak mu bylo slečnou řečeno, a s velkým novým pokladem vrátil se do Plzně.

Těch dvanáct dívek nebylo ještě podnes vysvobozeno.

Pověst byla sepsána dle vyprávění starého rybáře z údolí Oupořovského. Obdobný příběh pak vyprávěl i sládek Mrázek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *